Předběžné otázky Nejvyššího soudu podané k Soudnímu dvoru Evropské unie

Nejvyšší soud se doposud obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s žádostí o rozhodnutí předběžné otázky v deseti věcech:

1. Věc C-514/10 Wolf Naturprodukte

Předběžná otázka:

Jelikož se dovolání týkalo sporného výkladu článku 66 nařízení Brusel I, a to zda pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo nařízení Brusel I platné jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě, rozhodl se Nejvyšší soud předložit Soudnímu dvoru EU následující předběžnou otázku:
Je třeba čl. 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/20011 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), vykládat tak, že pro založení působnosti nařízení Brusel I je nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné jak ve státu, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. června 2012:

Soudní dvůr shledal, že v situaci, kdy se o uznání žádá ve státě, který v době vydání rozhodnutí ještě nebyl členským státem EU, nejsou naplněny předpoklady a záruky, na nichž je postavená hlava III nařízení, tedy že žalovanému je ve státě původu poskytnuta dostatečný ochrana, a že je možné uplatnit zjednodušený režim uznávání a výkonu rozhodnutí mezi členskými státy (v souladu s čl. 33 odst. 1), v rámci něhož není na základě uplatnění zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy nezbytné přezkoumávat příslušnost soudů státu původu. V důsledku toho rozhodl, že "článek 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak i v dožádaném členském státě."

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 
20 Cdo 4468/2008-II ze dne 25. července 2012.

2. Věc C-656/13 L



Předběžná otázka:

Předběžná otázka předložená Nejvyšším soudem ČR ve věci L. proti M. se týkala
výkladu článků o prorogaci soudní příslušnosti ve věci péče o nezletilé podle nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Nejvyšší soud se v předběžné otázce obrátil na Soudní dvůr EU s otázkou, zda lze vykládat čl. 12 odst. 3 nařízení tím způsobem, že zakládá příslušnost k řízení o rodičovské zodpovědnosti i v případě, že neprobíhá žádné další související řízení a v případě kladné odpovědi na tuto otázku soud navazuje další otázkou, zda výslovným či jiným jednoznačným přijetím příslušnosti se rozumí i situace, kdy strana, která řízení nezahájila, podá samostatný návrh na zahájení řízení v téže věci, avšak vzápětí při prvním úkonu, který jí náleží, namítá nepříslušnost soudu v řízení dříve zahájeném k návrhu jiné strany.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 12. listopadu 2014:

Na první otázku odpověděl soud tak, že čl. 12 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely řízení o rodičovské zodpovědnosti umožňuje založit příslušnost soudu členského státu, v němž dítě nemá obvyklé bydliště, i v případě, že u zvoleného soudu neprobíhá žádné jiné řízení.

V návaznosti na druhou otázku Soud uvedl, že článek 12 odst. 3 písm. b) téhož nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že nelze mít za to, že příslušnost soudu, u něhož jeden z účastníků zahájil řízení ve věci rodičovské odpovědnosti, „všechny strany řízení […] výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud žalovaný v tomto prvním řízení zahájí později u téhož soudu druhé řízení a při prvním úkonu, který mu náleží v rámci prvního řízení, namítá nepříslušnost tohoto soudu

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 30 Cdo 1994/2013 ze dne 27. ledna 2015.

3. Věc C-404/14 Matoušková

Předběžná otázka:

Nejvyšší soud ČR se obrátil na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou, v níž vznesl dotaz, zda soudní schválení dědické dohody, uzavřené za nezletilého jeho opatrovníkem, představuje opatření ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b), nebo opatření ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) nařízení č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti, a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. října 2015:

Soudní dvůr odpověděl, že nařízení č. 2201/2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti představuje opatření týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, které proto spadá do rozsahu působnosti uvedeného nařízení, a nikoli opatření týkající se dědictví ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) uvedeného nařízení, které je z rozsahu působnosti tohoto nařízení vyloučeno.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: usnesení sp. zn. 30 Nd 201/2013 ze dne 11. listopadu 2015.

4. Věc C-427/15 NEW WAWE CZ

Předběžná otázka:

Má se článek 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, vykládat tak, že souvislost s řízením o porušení práva duševního vlastnictví je dána i v případě, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno toto právo duševního vlastnictví (např. za účelem, aby mohl přesně vyčíslit škodu a její náhrady se následně domáhat).

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. ledna 2017:

Článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na takovou situaci, o jakou jde v původním řízení, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je toto právo porušováno.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
23 Cdo 2765/2012 ze dne 23. května 2017.

5. Věc C-494/15 Tommy Hilfiger Licensing a další

Předběžná otázka:

Je osoba, která má pronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a pozemky, na kterých stánky mohou stát, prostředníkem, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví ve smyslu článku 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví? Lze osobě, která má pronajatý areál tržnice a jednotlivým trhovcům poskytuje k užívání stánky a pozemky, na kterých stánky mohou stát, uložit opatření ve smyslu článku 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004, o dodržování práv duševního vlastnictví, za stejných podmínek, jaké Soudní dvůr Evropské unie formuloval pro uložení opatření provozovatelům on-line tržiště v rozsudku Soudního dvora ze dne 12. července 2011 ve věci C-324/09 L’Oréal a další proti e-Bay a dalším?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. července 2016:

Soudní dvůr odpověděl, že
článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami. Podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
23 Cdo 1184/2013 ze dne 28. července 2016.

6. Věc C-497/16 Sokáč

Předběžná otázka:

Nejvyšší soud se Soudního dvora dotazuje, zda
lze léčivé přípravky podle definice stanovené ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, které obsahují „uvedené látky“ stanovené Nařízením Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 273/2004, na základě čl. 2 písm. a) tohoto nařízení považovat za vyloučené z jeho působnosti ve smyslu Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-627/13 a C-2/14 i poté, co znění uvedeného ustanovení byla změněna nařízením č. 1258/2013 a s přihlédnutím k tomu, že čl. 2 písm. a) nařízení č. 111/2005, ve znění nařízení č. 1259/2013, léčivé přípravky s obsahem efedrinu a pseudoefedrinu podřizuje režimu nařízení č. 111/2005.

Usnesení Soudního dvora EU ze dne 2. března 2017:

Soudní dvůr odpověděl, ž
e „léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. března 2004, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. listopadu 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. listopadu 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
11 Tdo 344/2017 ze dne 27. září 2017.

7. Věc C-560/16 E.ON Czech Holding

Předběžná otázka:

N
ejvyšší soud se Soudního dvora dotazuje, zda je třeba článek 22 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“) vykládat tak, že se vztahuje i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které je povinen poskytnout hlavní akcionář jako protihodnotu za účastnické cenné papíry, jež na něj přešly v důsledku rozhodnutí valné hromady akciové společnosti o nuceném přechodu ostatních účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře (tzv. „squeeze out“), dosavadním vlastníkům účastnických cenných papírů, určuje-li výši přiměřeného protiplnění usnesení valné hromady akciové společnosti a je-li soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů.

Je-li odpověď na předchozí otázku záporná, Nejvyšší soud se dále táže, zda je třeba článek 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I vykládat tak, že dopadá i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění popsané v předchozí otázce.


Třetí otázkou se Nejvyšší soudu táže, zda v případě záporné odpovědi na obě předchozí otázky, je třeba článek 5 odst. 3 nařízení Brusel I vykládat tak, že dopadá i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění popsané v první otázce.


Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 7. března 2018:

Soudní dvůr shledal, že článek 22 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě takového návrhu, jako je návrh ve věci v původním řízení, na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které je hlavní akcionář společnosti povinen poskytnout jejím menšinovým akcionářům v případě nuceného přechodu jejich akcií na tohoto hlavního akcionáře, je dána výlučná příslušnost soudů členského státu, na jehož území má tato společnost sídlo
.

8. Věc C-653/16 Svobodová

Předběžná otázka:

Představuje česká právní úprava, podle níž nenáleží soudcům odměna za pracovní pohotovost, ačkoliv ostatní zaměstnanci (ve veřejném i soukromém sektoru) mají na tuto odměnu na základě zákoníku práce nebo jiných právních předpisů právo, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí Rady 2000/78/ES?
.

Představuje česká právní úprava, podle níž náleží všem soudcům (podle počtu let započtené doby) stejný plat, ačkoliv každý z nich vykonává jiný počet hodin pracovní pohotovosti, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí Rady 2000/78/ES?

Usnesení Soudního dvora EU ze dne 4. května 2017:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2016 je zjevně nepřípustná.

Následné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci: rozsudek sp. zn. 
21 Cdo 4156/2016 ze dne 19. září 2017.

9. Věc C-21/17 Catlin Europe

Předběžná otázka:

Je třeba čl. 20 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu vykládat tak, že absence poučení adresáta o možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti dle čl. 8 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 zakládá právo žalovaného (adresáta) žádat přezkum evropského platebního rozkazu podle čl. 20 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu?

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. září 2018:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 musí být vykládána v tom smyslu, že v případě, kdy je evropský platební rozkaz doručován žalovanému, aniž byl návrh na vydání tohoto platebního rozkazu přiložený k tomuto rozkazu vyhotoven v jednom z jazyků, o němž se má za to, že mu žalovaný rozumí, nebo k němu není připojen překlad do některého z těchto jazyků, jak vyžaduje čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, musí být žalovaný pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II posledně uvedeného nařízení řádně poučen o svém právu odmítnout přijetí dotčené písemnosti.



Vada řízení v případě opomenutí této formální náležitosti musí být zhojena v souladu s ustanoveními posledně zmíněného nařízení tím, že dotyčné osobě bude předán jednotný formulář uvedený v příloze II tohoto nařízení.

V takovém případě se v důsledku procesního pochybení dotýkajícího se doručení platebního rozkazu spolu s návrhem na jeho vydání nestane tento platební rozkaz vykonatelným a lhůta stanovená žalovanému pro podání odporu nemůže začít běžet, takže článek 20 nařízení č. 1896/2006 se nepoužije.

10. Věc C-208/18 Petruchová

Předběžná otázka:

Musí být čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že za spotřebitele podle uvedeného ustanovení je třeba považovat i osobu, o jakou se jedná v původním řízení, která se účastní obchodu na mezinárodním devizovém trhu FOREX na základě vlastních aktivně činěných příkazů, avšak prostřednictvím třetí osoby, která je podnikatelem?