Zdravotní služby; specifické zdravotní služby; umělé oplodnění; informovaný souhlas; dříve projevené přání, čl. 8 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb., čl. 8 odst. 2 předpisu č. 209/1992 Sb., § 3 odst. 1 zák. č. 373/2011 Sb., § 4 zák. č. 373/2011 Sb., § 6 odst. 1 zák. č. 373/2011 Sb., § 8 odst. 1 zák. č. 373/2011 Sb., § 8 odst. 2 zák. č. 373/2011 Sb., § 778 zák. č. 89/2012 Sb., § 787 zák. č. 89/2012 Sb.

13. 2. 2020


Poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, není povinen dokončit umělé oplodnění spojením zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4020/2017, ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4020.2017.1)

Anotace
Okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala splnění povinnosti žalované provést umělé oplodnění žalobkyně za použití její vlastní zárodečné buňky a kryokonzervované spermie jejího zemřelého manžela. Soud prvního stupně vycházel při právním posouzení z toho, že zákon č. 373/2011 Sb., je veřejnoprávním předpisem, který umožňuje subjektům konat jen to, co jim je zákonem výslovně dovoleno, a který klade důraz na informovaný souhlas budoucího rodičovského páru. Vzhledem k tomu, že žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění byla starší šesti měsíců, nebylo možné předjímat další vůli zemřelého v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím, neboť „nezadatelným právem každého jedince je informovaný souhlas nejen udělit, ale i odvolat“. Podle soudu prvního stupně nebyl informovaný souhlas žalobkyně a zemřelého udělen ve formě předepsané ustanovením § 36 zákona č. 372/2011 Sb., a proto jej nelze považovat za dříve vyslovené přání ve smyslu tohoto ustanovení. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně o porušení jejího práva na rodinný život, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně po smrti manžela již nežije v páru, a proto nyní nemůže o asistovanou reprodukci.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž došel k závěru, že uplatněný požadavek žalobkyně je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 373/2011 Sb., podle nějž lze umělé oplodnění provést pouze na základě žádosti neplodného páru, která nemůže být starší než 6 měsíců, a dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že nelze předjímat vůli zemřelého v dalším průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím a že nebylo porušeno právo žalobkyně na rodinný život, neboť její rodina smrtí manžela zanikla.

Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel vypořádat s otázkou, zda žaloba, aby poskytovatel, kterému bylo uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb v oboru reprodukční medicína, byl povinen dokončit proces umělého oplodnění ze zárodečné buňky žalobkyně a kryokonzervovaných spermií jejího zemřelého manžela, představuje způsobilý prostředek proti zásahu do práva na rodinný život, chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 3. 2019, uveřejněno ve sbírce pod č. 86/2019) .