Odpovědnost za škodu; péče o druhou osobu; osobní péče; náhrada škody na zdraví, § 449 zák. č. 40/1964 Sb.

14. 2. 2020

Při stanovení výše náhrady, která náleží nesoběstačnému poškozenému za osobní péči poskytovanou mu rodinnými příslušníky nad rámec běžné rodinné spolupráce a solidarity, může soud vycházet podpůrně a přiměřeně i z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., nemůže však bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry.

Úvaha soudu (§ 136 o. s. ř.) je opodstatněná, jestliže se opírá o minimální mzdu podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., kterou by musel poškozený zaplatit potřebnému počtu pečovatelů pracujících na úvazek odpovídající době či úkonům k provedení nezbytných činností péče o jeho osobu.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.6061.2016.1)

Anotace
Žalobci se zúčastnili zájezdu do Egypta organizovaného žalovanou cestovní kanceláří. Na výletě zakoupeném od delegáta žalované havaroval autobus s cestujícími a žalobkyně utrpěla zranění s trvalými následky. Byla uznána plně invalidní, v období od 1. 6. 2009 do 31. 12. 2012 potřebovala prakticky nepřetržitou asistenci při řadě úkonů běžné denní potřeby, kterou jí zabezpečoval druhý z žalobců, její manžel. Žalobkyně pobírá podle § 8 zákona č. 108/2006 Sb., příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč měsíčně a byly jí přiznány mimořádné výhody III. stupně pro občany se zvlášť těžkým zdravotním postižením s potřebou průvodce. Soud věc posoudil podle § 420 a § 852a zákona č. 40/1964 Sb., ve spojení s § 1 zákona č. 159/1999 Sb. Dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou autobusu při plnění závazku z cestovní smlouvy. Žalobkyně je v důsledku předmětné dopravní nehody nesoběstačná a vyžaduje asistenci. Bez ohledu na to, kdo jí tuto asistenci poskytuje, má nárok na pravidelnou rentu, ze které bude tato asistence hrazena. Výši náhrady soud stanovil podle § 136 o. s. ř. srovnáním se dvěma osmihodinovými pracovními úvazky za minimální mzdu (celkem 16 000 Kč), od čehož odečetl žalobkyní a) pobíraný příspěvek na péči II. stupně ve výši 4 000 Kč. Za období od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2012 tak přiznal celkem 37 x 12 000 Kč, od kterých odečetl ještě částku 3 600 Kč odpovídající pobytu v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, kdy žalobce o žalobkyni nepečoval. Za období od 1. 7. 2012 do 21. 12. 2012 pak přiznal 6 x 14 000 Kč, neboť měsíční částku pro zohlednění inflace navýšil o 2 000 Kč. Celkem tedy žalobkyni přisoudil částku 524 400 Kč se zákonným úrokem od 3. 11. 2012.

Odvolací soud k nároku na náhradu nákladů na péči o žalobkyni uvedl, že úvahu soudu prvního stupně o výši škody považuje za správnou, pečlivě vyargumentovanou, a zcela se s ní ztotožňuje. Soud prvního stupně správně zohlednil aktuální judikaturu, vyšel z toho, že žalobkyně potřebuje trvalou pomoc, kterou by byly schopny zabezpečit dvě osoby pracující na plný úvazek, a proto s přihlédnutím k výši minimální mzdy tuto péči ohodnotil částkou 16 000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2012 s přihlédnutím k inflaci 18 000 měsíčně. Srovnání s minimální mzdou je přitom orientační, odvolací soud proto neuznal námitku žalované, že od částky nejsou odečteny daně a další povinné odvody. Rovněž odmítl argument ustanovením § 19 zákona o rodině, neboť péče, kterou žalobkyně vyžadovala, tyto povinnosti přesahují.

Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel vypořádat s otázkou výše náhrady nákladů vynaložených na asistenční péči o poškozenou odkázanou na pomoc třetí osoby, kterou vykonává osoba blízká.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 10. 2019, publikováno ve sbírce pod č. 126/2019) .