Dědictví; závěť; neplatnost právního jednání; zkrácení věřitele, § 589 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 590 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 591 písm. d) zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 592 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 3069 zák. č. 89/2012 Sb. ve znění do 29. 12. 2016, § 40a zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, § 479 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2012

14. 2. 2020

Vyvolalo-li právní jednání (opomenutí) dlužníka, jehož neúčinnosti se věřitel domáhá, následky až po 31. 12. 2013, posuzuje se otázka, zda a popřípadě za jakých podmínek jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Nedovolá-li se neopomenutelný dědic, který byl v rozporu s § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, relativní neplatnosti závěti, jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z., pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí – náležel dlužníkovi, a že proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2332.2018.1)

Anotace
Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že se dlužník vědomě dopustil opomenutí právního jednání spočívajícího v neuplatnění práva neopomenutelného dědice v dědickém řízení po své zemřelé matce, čímž naplnil skutkovou podstatu § 590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, a to tím, že v dědickém řízení „neuplatnil nárok na svůj zákonný dědický podíl po zemřelé“, ačkoli si byl vědom toho, že dluží svému věřiteli „podstatné finanční plnění“, nýbrž „uznal jako závaznou bez dalšího závěť své matky“, že toto opomenutí má být podle § 592 občanského zákoníku posouzeno stejně jako právní jednání aktivní předvídané § 590-591 občanského zákoníku a že žalobce se dovolal relativní neúčinnosti tohoto opomenutí svého dlužníka včas (ve lhůtě 2 let od doby, kdy k opomenutí došlo). Uzavřel, že okolnost, že zůstavitelka zanechala závěť, v níž projevila vůli, aby veškerý její majetek po její smrti zdědil její vnuk, není ani sama o sobě, ani ve spojení s výpovědí svědka důkazem o existenci zvláštního mravního závazku dlužníka vůči zůstavitelce či vůči žalovanému. Protože dlužník v dědickém řízení vystupoval jednak jako (možný) zákonný dědic a současně také jako zmocněný zástupce závětního dědice, a tedy věděl o svém dluhu vůči věřiteli, a protože o svých poměrech byli v době probíhajícího dědického řízení po zůstavitelce žalovaný a jeho otec běžným způsobem vzájemně informováni, nemůže podle názoru soudu prvního stupně žalovaný úspěšně namítat, že jeho zástupce neznal svou osobní situaci, resp. že žalovanému nebyla a nemohla být známa existence rozsáhlého neuspokojeného závazku jeho otce k finančnímu plnění vůči svému věřiteli.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dovodil, že jde-li o bezúplatné právní jednání dlužníka, je třeba na věc aplikovat ustanovení § 591 občanského zákoníku, podle kterého platí, že se jeho neúčinnosti může věřitel dlužníka dovolat, pokud k němu došlo v posledních dvou letech, že se pak na rozdíl od úplatného právního jednání nevyžaduje úmysl zkrátit věřitele, že subjektivní stránka dlužníka (úmysl zkrátit věřitele) není v případě bezúplatných právních jednání dlužníka rozhodující a neprokazuje se, že žalobce prokazuje pouze to, že má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku a že dlužník v posledních dvou letech učinil bezúplatné právní jednání, a je pak na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že šlo v daném případě o některou z výjimek taxativně stanovených v ustanovení § 591 občanského zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že obdobně je třeba za použití § 592 občanského zákoníku aplikovat ustanovení § 591 občanského zákoníku i v daném případě, kdy mělo dlužníkovo opomenutí spočívat v „neuplatnění nároků neopomenutelného dědice“ podle § 479 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, podle kterého bylo postupováno v dědickém řízení po zůstavitelce. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud věc posuzoval podle ustanovení § 590 občanského zákoníku vztahujícího se k úplatným právním jednáním a zkoumal vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Odvolací soud uzavřel, že v daném případě je odpůrčí žalobou napadáno jednání – opomenutí, jímž dlužník, byť měl jako neopomenutelný dědic možnost v dědickém řízení „uplatnit proti závěti co projevu poslední vůle zůstavitele své právo k majetku zůstavitele“, toto své právo neuplatnil, že zpravidla lze takové jednání dědice ve vztahu k projevu poslední vůle považovat za projev úcty a respektu k zůstaviteli, který představuje ve smyslu § 591 písm. d) občanského zákoníku plnění, jímž bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, v posuzovaném případě tím spíše, že zůstavitelka byla matkou dlužníka a „ve své závěti vysvětlila, z jakého důvodu v závěti povolává výlučně žalovaného jako svého vnuka“, že jako projev slušnosti a mravního závazku obstojí žalobou napadené jednání dlužníka i v situaci, kdy dlužníka tížil závazek vůči žalobci, který byl založen úvěrovou smlouvou a žalobci původním věřitelem postoupen, také proto, že se ve svém důsledku dotýká majetkových zájmů žalobce nikoli zcela významně, nýbrž pouze v rozsahu, který odpovídá jeho možnosti domoci se uspokojení své pohledávky. Podle názoru odvolacího soudu přitom z hlediska užití § 591 písm. d) občanského zákoníku není rozhodné, zda jednání dlužníka je projevem slušnosti a mravního závazku výlučně ve vztahu k žalovanému (osobě, které se tímto plněním dostává prospěchu), nebo, jako je tomu v daném případě, především projevem slušnosti a mravního závazku vůči třetí osobě – osobě zůstavitelky.

Nejvyšší soud se tak ve svém rozhodnutí musel na základě podaného dovolání zabývat řešením otázky, zda a popřípadě za jakých podmínek lze považovat nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem, který byl v rozporu s ustanovením § 479 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 9. 10. 2019, uveřejněno ve sbírce pod č. 127/2019) .