Bezdůvodné obohacení; plnění za jiného, § 2991 zák. č. 89/2012 Sb., § 2997 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., § 1936 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.

23. 3. 2020

Název judikátu:
Bezdůvodné obohacení vědomým plněním na cizí dluh

Právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného (§ 2991 o. z.) není vyloučeno podle § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. samotnou skutečností, že ochuzený (plnitel) vědomě poskytl plnění namísto obohaceného (dlužníka), ač k tomu nebyl povinen, ani tím, že si ochuzený na věřiteli nevymínil postoupení pohledávky dle § 1936 odst. 2 o. z.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.208.2019.1)

Anotace
Soud prvního stupně v řízení zjistil, že žalobkyně ze svých finančních prostředků uhradila za žalované jejich dluhy vůči Okresní správě sociálního zabezpečení a několika soudním exekutorům. Nebylo přitom prokázáno, že by se tak stalo na základě žalobkyní tvrzené příkazní smlouvy. Soud uzavřel, že žalovaným popsaným způsobem vzniklo bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 o. z., jež jsou nyní povinni žalobkyni vydat.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných potvrdila rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvé instance a nepřitakal ani námitkám odvolatelů týkajícím se právního posouzení věci. K odvolací argumentaci žalovaných, opírající se o § 2997 odst. 1, větu druhou, o. z., uvedl, že citované ustanovení dopadá na vztah mezi plnitelem a příjemcem plnění, v posuzované kauze jde ovšem o jinou situaci, neboť žalobkyně neplnila žalovaným, ale za žalované jejich věřitelům. Pokud by byl správný názor odvolatelů, dle něhož i na plnění za jiného dopadá norma obsažená v § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z., byla by dotčená skutková podstata bezdůvodného obohacení zcela potlačena, jelikož předpokladem vzniku práva na vydání majetkového prospěchu podle § 2991 o. z. je v těchto případech vědomí toho, kdo zapravuje cizí dluh, že neplní vlastní povinnost. Ani další odvolateli zmiňované ustanovení, § 1936 odst. 2 o. z., vznik nároku žalobkyně vůči žalovaným nevylučuje, neboť pouze zakládá možnost, aby se ten, kdo hodlá splnit cizí dluh, dohodl s věřitelem na převzetí jeho pohledávky. Pokud však žádné takové ujednání mezi žalobkyní a příjemci plnění uzavřeno nebylo, je třeba její poměr k žalovaným, jejichž dluhy vyrovnala, posoudit na základě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného.

Nejvyšší soud se na základě podaného dovolání musel vypořádat s otázkou, zda vědomí ochuzeného, že nemá povinnost plnit, a fakt, že věřitele nepožádal o postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 o. z., vylučují podle § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. povinnost osoby, za niž bylo plněno, k vydání bezdůvodného obohacení

(Rozhodnutí bylo schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na poradě občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 12. 2. 2020, uveřejněno ve sbírce pod č. 21/2020) .