Rostoucí podíl ukládaných peněžitých trestů je dílčím úspěchem, musíme se zaměřit také na odklony v trestním řízení; nejsme spokojeni především s tím, jak pomalu se prosazuje dohoda o vině a trestu

Zprávy o tom, že loni téměř každý pátý uložený trest v České republice byl trestem peněžitým (18,12% všech odsouzených, celkem uloženo 9.864 peněžitých trestů za 317 milionů korun) jsou zcela jistě pozitivním důsledkem společné snahy Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství, především jejich opakovaných seminářů, které od začátku roku 2017 soudcům, státním zástupcům a policistům vysvětlovaly jednotlivé důležité aspekty ukládání peněžitých trestů. Z jejich strany jsme naopak čerpali praktické informace o příčinách, proč se peněžité tresty tak často neukládaly. Na základě těchto informací jsme pak připravili také návrhy na to, jak odpovídajícím způsobem změnit legislativní praxi. Přitom i nadále zdůrazňujeme potřebu kvalitního přípravného řízení, ve kterém je třeba zkoumat osobní, majetkové, rodinné a jiné poměry obviněného.

Výsledky se dostavily poměrně rychle, avšak, jak je vidět například u Okresního soudu v Domažlicích (loni uloženo 44 % peněžitých trestů), je možné jít v celorepublikových statistikách ještě mnohem dále. Jistě tomu pomohou také 1. dubna 2019 vládou schválené novely trestního zákoníku a trestního řádu, projdou-li celým legislativním procesem. Legislativu je však třeba upravit také za účelem prosazení častějšího využívání tzv. odklonů v trestním řízení. Nejvyšší soud se rozhodl prezentovat své konkrétními návrhy pro tuto oblast a dále připomíná, že i zde už zahájil v roce 2018 společně s Nejvyšším státním zastupitelstvím a Justiční akademií sérii seminářů, které mají vést k jejich častějšímu využívání.



Odklonem v užším slova smyslu se rozumí takové vyřízení trestní věci, které nekončí vyslovením viny. Patří zde podmíněné zastavení trestního stíhání (jeho ekvivalentem ve zkráceném přípravném řízení je pak podmíněné odložení návrhu na potrestání), dále se jedná o narovnání a také podmíněné zastavení trestního stíhání (jejímiž ekvivalenty jsou schválení narovnání a podmíněné odložení návrhu na potrestání) a odstoupení od trestního stíhání. V širším slova smyslu se k odklonům řadí i alternativní řešení trestních věcí, kdy je vina sice vyslovena, ale nikoli při standardním hlavním líčení – jedná se o trestní příkazy anebo dohodu o vině a trestu.

Soudy prvního stupně nejčastěji využívají trestních příkazů. I zde je však trend (překvapivě) klesající. Snad i kvůli některým přetrvávajícím nejasnostem. Dodnes například není judikaturou zcela jednoznačně vyřešena otázka, zda trestním příkazem může rozhodnout jen samosoudce okresního soudu anebo také soudce soudu krajského. To považuje Nejvyšší soud za nutné vyřešit co nejdříve. Pozitivním důsledkem by pak jistě bylo, že i samosoudce krajského soudu by v některých případech, kde by to dovolovala trestní sazba trestu odnětí svobody, mohl bez jakýchkoli pochybností využít institutu trestního příkazu.



Počty trestních příkazů, které nabyly právní moci:
RokPočet příkazů
201250 450
201360 842
201455 689
201548 107
201644 437
201732 323
201831 438


Z celkového počtu soudem vyřízených věcí byl tedy trestní příkaz využit v každém sledovaném roce přibližně v polovině případů, častěji mírně nad touto polovinou, maximálně však v 63% případů.


Podstatně méně trestních řízení, z hlediska celkového nápadu to představuje zpravidla jen něco mezi 2% a 3% případů, končí podmíněným zastavením trestního stíhání. Také tady je ale z přiloženého grafu (na další straně) patrný pozitivní vliv společných seminářů pořádaných Nejvyšším soudem a Nejvyšším státním zastupitelstvím. Je vidět, že společné řešení praktických problémů se státními zástupci a soudci na nižších úrovních přináší výsledky. Alespoň takto si interpretujeme viditelně vzrůstající křivky v posledních dvou letech.

Počty trestních řízení ukončených podmíněným zastavením trestního stíhání:

RokPočet řízení
20121 891
20132 007
20142 004
20151 930
20161 903
20172 964
20183 276


Nejen zmíněné peněžité tresty, ale i podmíněné zastavení trestního stíhání (alternativně podmíněné odložení návrhu na potrestání) jsou způsoby řešení trestních věcí, které se nejčastěji aplikují při trestné činnosti v dopravě. Jde o to, využívat je také jinde.

Největší nedostatky v prosazování jednotlivých druhů odklonů shledává Nejvyšší soud především v nevyužití institutu dohody o vině a trestu. Ta byla do právního řádu ČR zavedena zákonem č. 193/2012 Sb., v prvním roce se tedy uzavřelo je 8 takových dohod. Avšak ani poté nedošlo k nijak strmému nárůstu, který se očekával.

Počty trestních řízení (trestních stíhání), které skončily dohodou o vině a trestu:

RokPočet řízení
20128
201372
201470
201572
201693
2017110
2018135


Příčiny, proč se ukončení trestního řízení formou dohody o vině a trestu příliš nevyužívá, mají jedno společné. Existují totiž na první pohled jednodušší způsoby řešení. Je to například už zmiňovaný trestní příkaz. Rozhodnutí trestním příkazem je v tzv. samosoudcovských věcech procesně (a také administrativně) jednodušší, méně zatíží orgány činné v trestním řízení; u dohody o vinně a trestu je mj. nutná obhajoba /viz ustanovení §36 odst. 1 písm. d) tr. ř./.

Logicky je proto zcela na místě uvažovat o tom, a Nejvyšší soud takové snahy podporuje, aby se dohoda o vině a trestu častěji uzavírala u tzv. senátních (složitějších) věcí, tedy za současné právní úpravy především u trestných činů s horní hranicí odnětí svobody na 6 až 8 let. Proto se Nejvyšší soud hodlá zasadit o zrušení omezení, podle kterého nelze dohodu o vině a trestu sjednat v řízení o zvlášť závažných zločinech /§ 175a odst. 8 tr. ř./. Ostatně, okruh trestných činů, pro které by připadala v úvahu dohoda o vině a trestu, by neměl být vůbec omezen, což se osvědčuje např. na Slovensku.

Dále je nutno vypustit ustanovení § 36 odst. 1 písm. d) trestního řádu, které vyžaduje u dohody o vině a trestu nutnou obhajobu. V neposlední řadě navrhuje Nejvyšší soud upravit trestní zákoník /buď změnou ustanovení § 58 odst. 2, popř. jinou změnou příslušných pasáží trestního zákoníku/ v tom směru, aby soud mohl v případě schválení dohody o vině a trestu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za předpokladu, že vzhledem k poměrům pachatele lze i za těchto okolností dosáhnout jeho nápravy.

Ve snaze o častější aplikaci dohody o vině a trestu je třeba školit státní zástupce, kde může neochota navrhovat tento způsob vyřešení věci pramenit nejen z pracnějšího procesního (i administrativního) postupu, ale mnohdy také z obavy, aby nebyl příslušný státní zástupce nařčen z korupce. Překlenout tyto naznačené problémy by mohla státním zástupcům pomoci navrhovaná možnost sjednat dohodu o vině a trestu v řízení před soudem, před zahájením hlavního líčení, resp. na jeho počátku ještě před zahájením dokazování.

Legislativních úprav navrhovaných Nejvyšším soudem je aktuálně mnohem více. Nejvyšší soud se snaží vedle dohody o vině a trestu do trestního řádu začlenit taktéž prohlášení viny, upuštění od dokazování nesporných skutečností; všemu by přitom mělo předcházet zjištění stanoviska obžalovaného k obžalobě. To všechno jsou instituty, které vedou k rychlejšímu a snadnějšímu rozhodování v daných trestních věcech.

Zcela na závěr se ještě zastavme u trestné činnosti v dopravě. Zde se hodlá Nejvyšší soud spolu s Nejvyšším státním zastupitelstvím a policií ještě podrobněji zaměřit na tzv. nebezpečné řidiče. Nejvyšší soud proto navrhuje takové změny v trestním zákoníku, trestním řádu a zákoně o silničním provozu, které by motivovaly nebezpečné a recidivující řidiče k absolvovaní speciálních programů sociálního výcviku, převýchovy, popřípadě psychologického poradenství.

Podle návrhu soudců Nejvyššího soudu by například ustanovení § 73 tr. zákoníku nově obsahovalo v odst. 4 následující: „Soud může již při ukládání trestu zákazu činnosti stanovit jako podmínku pro pozdější opětovné získání oprávnění k této činnosti po výkonu trestu nebo jeho části (§ 90 odst. 1) úspěšné absolvování vhodného programu sociálního výcviku a převýchovy či psychologického poradenství zaměřeného na činnost, na kterou se vztahuje trest zákazu činnosti. Přihlédne přitom především k možnostem jeho nápravy a k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu…“.

Rovněž pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a společenské akce by nově § 90 odst. 2 trestního zákoníku mohl znít např. takto: „Při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti může soud také zohlednit, zda se obviněný úspěšně podrobil vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy či psychologického poradenství zaměřeného na činnost, na kterou se vztahoval trest zákazu činnosti; případně může úspěšné absolvování takového programu stanovit jako podmínku pro pozdější opětovné získání oprávnění k této činnosti (§ 73 odst. 4).“



Mgr. Petr Tomíček, tiskový mluvčí Nejvyššího soudu
10. 4. 2019