Soudce Šuk k úpravě dovolání: Neplatí rovnice, že čím více instancí, tím více spravedlnosti

K otázce současné a budoucí právní úpravy dovolání v civilním procesu na konferenci v rámci Pražského právnického podzimu soustředili své příspěvky dva soudci Nejvyššího soudu Bohumil Dvořák a Petr Šuk. Předmětem příspěvků a následné diskuse byla především právní úprava přípustnosti dovolání. Podle Petra Šuka jediné, co považuje o dovolání ve věcném záměru civilního řádu soudního za správné, je název tohoto opravného prostředku a to, že o něm rozhoduje Nejvyšší soud.


Zatímco Bohumil Dvořák, který je též členem rekodifikační komise, zaměřil svůj výstup na právní úpravu dovolání ve věcném záměru civilního řádu soudního, Petr Šuk návrh opětovně podrobil kritice a vyslovil několik úvah, kudy se budoucí právní úprava dovolání může ubírat. Nejvyšší soud už dříve kolektivně variantu dovolání jako řádného opravného prostředku odmítl.

I Nejvyšší soud je soudem
Dvořák ve svém příspěvku zdůraznil, že koncept dovolání v návrhu civilního řádu soudního, na jehož přípravě pod vedením doc. Petra Lavického pracuje rekodifikační komise od roku 2016, vychází ze skutečnosti, že i dovolací soud je soudem. Právní ochranu subjektivním právům mohou soudy poskytovat pouze prostřednictvím meritorních rozhodnutí.

V současné době však Nejvyšší soud meritorně rozhoduje pouze přibližně 20 procent případů, zatímco zhruba 80 procent nemeritorně odmítá pro vady anebo nepřípustnost. Soudy byly Ústavou povolány poskytovat soudní ochranu, proto se věcný návrh civilního řádu soudního snaží tuto negativní realitu změnit.

Podle Dvořáka je funkce dovolání spočívající ve sjednocování rozhodovací praxe až sekundární, dovozená. Rozhodovací praxi je možno sjednocovat pouze prostřednictvím realizace práva v individuálních případech. Na argument soudce Ústavního soudu Tomáše Lichovníka, podle něhož je odmítnuto 94 procent ústavních stížností Dvořák namítá: „Ústavní soud není obecným soudem, neslouží k ochraně subjektivních práv, ale je orgánem ochrany ústavnosti.“


Předvídatelnost přípustnosti dovolání pro účastníka řízení
Podle věcného záměru civilního řádu by bylo dovolání přípustné ve dvou případech. Prvním z nich je diformita, kdy soud druhého stupně změnil rozsudek prvostupňového soudu. Pak musí podle Dvořáka rozhodovat třetí strana.

Pro účastníka bude tato situace transparentní, neboť už v okamžiku vynesení rozsudku v odvolacím řízení bude vědět, že projde testem přípustnosti a dovolání nebude odmítnuto. S tím ale nesouhlasí Petr Šuk, který považuje toto kritérium za nelogické, neboť úkolem soudu druhého stupně je oprava případných nesprávností soudu prvního stupně. Pokud tento úkol splní, není důvod, aby ve věci rozhodoval někdo třetí.

V druhém případě, vynese-li odvolací soud potvrzující rozhodnutí, měl by také podle Dvořáka o přípustnosti dovolání rozhodnout sám odvolací soud. Tím by došlo ke snížení množství usnesení Nejvyššího soudu, jimiž se dovolání odmítá. Věcný záměr zavádí i institut výjimečného dovolání, které je možné podat v případě, kdy by odvolací soud dovolání nepřipustil.

Dvořák upozorňuje na usnesení pléna Ústavního soudu z únoru 2012, které vedlo ke zrušení ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v němž byla upravena přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu. Podmínkou přípustnosti bylo řešení otázky zásadního právního významu. Ústavní soud v této věci konstatoval, že ponechání úvahy Nejvyššímu soudu „je do té míry neurčitou a vágní právní normou, že již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. v možnostech obecné justice, předvídatelné právo.“ Protože diskrece Nejvyššího soudu byla v této otázce nepřezkoumatelná, Ústavní soud napadené ustanovení zrušil. „Vtipem z mého pohledu bylo to, že ta náprava byla provedena tak, jak byla provedena. Ono došlo pouze k tomu, že od 1. 1. 2013 v ustanovení § 237 čtyři varianty, které vytvořila judikatura a které vymezovaly tu otázku zásadního významu, ty byly vtěleny do nového znění ustanovení § 237, takže se vlastně na podstatě toho problému nic nezměnilo,“ říká Bohumil Dvořák. Tak i po roce 2013 je tak většina dovolání řešena, resp. odmítána nemeritorně. „Je pro mě s podivem, že se Ústavní soud nechal ošálit touto úpravou, která na věci nic nemění,“ dodává Dvořák.

„Já nejsem přesvědčen, že každý, kdo přichází k Nejvyššímu soudu musí dopředu vědět, jestli jeho dovolání bude projednáno meritorně, anebo nikoliv,“ oponuje Petr Šuk. „Jsem přesvědčen o tom, že Nejvyšší soud je vskutku, jak to zaznělo, jakýmsi nadstandardem, a že dovolání k němu by mělo nejenom být mimořádným opravným prostředkem, ale zejména nenárokovým.“

Jako variantu spatřuje Šuk možnost otevřít možnost dovolání co nejvíce lidem tím, že by dle obecného pravidlo bylo dovolání přípustné proti všem meritorním rozhodnutím. Byla by ponechána kritéria, dle kterých Nejvyšší soud dovolání připustí či odmítne, ale odmítnutí by nemusel odůvodňovat. „Napsat odůvodnění odmítnutí dovolání trvá stejně dlouho jako vyhotovit meritorní rozhodnutí,“ uvádí.

V této souvislosti však předseda rekodifikační komise Petr Lavický upozorňuje na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 29/11, jehož poslední odstavec č. 71 vylučuje, aby v usnesení, jimž bylo odmítnuto dovolání, absentovalo odůvodnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání totiž musí být přezkoumatelné z ústavních hledisek, proto je odůvodňování těchto usnesení povinné.

Čím víc soudců, tím víc dovolání
Petr Šuk upozornil, že je nutné rozhodnout, zda má být Nejvyšší soud klasickou třetí instancí, anebo sjednocovatelem judikatury. Pokud se bude Nejvyšší soud budovat jako klasická třetí instance, ke které bude mít právo přistoupit každý (což by podle Šuka muselo být provedeno na základě politické objednávky), pak bude zanedbávána sjednocovací praxe. „Neplatí rovnice čím více instancí – tím více spravedlnosti,“ podotýká Šuk.

S ohledem na množství případů, které Nejvyšší soud ročně rozhoduje a k nimž musí vydat odůvodněné rozhodnutí je nereálné, aby plnil zároveň obě role.

Dále se Šuk zamyslel nad tím, jak by bylo možno omezit nápad k Nejvyššímu soudu. Variantami by bylo vyjmout celé oblasti práva, zavést majetková omezení nebo navýšit soudní poplatky, což je však nepřípustné, neboť by důsledkem bylo, že přístup k Nejvyššímu soudu budou mít pouze bohatí. Rozšiřování řad soudců také nefunguje. S tím, jak se zvyšuje nápad, přibírají se další soudci a stoupá počet rozhodnutí, v nichž se nikdo neorientuje a tato rozhodnutí tak nejsou způsobilá právní předpisy účinně sjednocovat. S odvoláním na Parkinsonovy zákony Šuk konstatuje: „Čím víc soudců, tím víc dovolání. Bude růst počet dovolání, aby vytížil všechny soudce, kteří budou k rozhodování dovolání vyčleněni.“

Akce se konala v pondělí 7. října 2019 v rámci projektu Stálé konference českého práva na půdě Akademie věd České republiky. Česká justice je dlouholetým mediálním partnerem akce.


Odkaz na celý článek:
https://www.ceska-justice.cz/2019/10/soudce-suk-k-uprave-dovolani-neplati-rovnice-ze-cim-vice-instanci-tim-vice-spravedlnosti/

8. 10. 2019