Uznávání cizích rozhodnutí v České republice

Uznávání rozhodnutí vydaných orgány jiného státu je upraveno v právních předpisech Evropské unie, mezinárodních smlouvách a ve vnitrostátních právních předpisech. Před vnitrostátními předpisy mají přitom přednost unijní předpisy a mezinárodní smlouvy (dvoustranné i vícestranné). Až ve věcech, na které tyto prameny práva nedopadají, se použije český zákon, tedy zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. V celé řadě případů je proto uznání cizího rozhodnutí v České republice automatické a není třeba zvláštního rozhodnutí o uznání (podrobněji viz níže).


Uznávání cizích rozhodnutí v České republice

Uznávání rozhodnutí vydaných orgány jiného státu je upraveno v právních předpisech Evropské unie, mezinárodních smlouvách a ve vnitrostátních právních předpisech. Před vnitrostátními předpisy mají přitom přednost unijní předpisy a mezinárodní smlouvy (dvoustranné i vícestranné). Až ve věcech, na které tyto prameny práva nedopadají, se použije český zákon, tedy zákon č.  91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. V celé řadě případů je proto uznání cizího rozhodnutí v České republice automatické a není třeba zvláštního rozhodnutí o uznání (podrobněji viz níže).

Nejvyšší soud na základě § 51 a § 55 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, rozhoduje pouze o uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství, zákonného odloučení, prohlášení manželství za neplatné a určení, zda tu manželství je či není, a ve věcech určení (zjištění nebo popření) otcovství, byl-li alespoň jeden z účastníků řízení státním občanem České republiky. Podrobnosti k podmínkám a průběhu řízení v režimu § 51 a § 55 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, jsou dostupné v sekci „Zákon o mezinárodním právu soukromém“. Tento postup se však týká pouze rozhodnutí, na která nedopadá automatický režim uznání ve smyslu nařízení Brusel II bis, případně automatický režim uznávání dle mnohostranných či dvoustranných mezinárodních smluv (viz pravidla uvedená níže).

Uznávání rozhodnutí o rozvodu manželství

Nařízení Brusel II bis

Uznávání cizích rozhodnutí o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné je na úrovni Evropské unie upraveno nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále též „nařízení Brusel II bis“). Toto nařízení se s účinností od 1. března 2005 uplatní na případy, kdy je rozhodnutí o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné vydáno v jiném členském státě Evropské unie (s výjimkou Dánska). V souladu s článkem 21 odst. 1 jsou rozhodnutí uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení a dle článku 21 odst. 2 nařízení Brusel II bis se nevyžaduje žádný zvláštní postup (řízení) v případě aktualizace záznamů o osobním stavu v jednom členském státě na základě rozhodnutí o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné, která byla vydána v jiném členském státě a proti kterým podle práva tohoto jiného členského státu není možné podat opravný prostředek.

Mezi členskými státy Evropské unie tedy platí, že rozsudek týkající se rozvodu, rozluky, zákonného odloučení nebo prohlášení manželství za neplatné, vydaný v jednom členském státě, se uznává v ostatních členských státech bez zvláštního řízení a bez zvláštního rozhodnutí. Rozhodnutí vydaná soudy jednoho z členských států mají stejné právní účinky i v ostatních členských státech Evropské unie.

Tato rozhodnutí a k nim vydaná osvědčení nevyžadují legalizaci, popř. jiné formality. Předkládané rozhodnutí musí být opatřeno úředním překladem do českého jazyka, nikoli však apostilační či superlegalizační doložkou (v podrobnostech viz „Uznávání cizích veřejných listin v České republice“ ).

Přesto, že jsou rozhodnutí soudů členských států Evropské unie (s výjimkou Dánska) v režimu nařízení Brusel II bis uznávána bez zvláštního řízení a bez zvláštního rozhodnutí, může kterákoliv zúčastněná strana požádat o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání cizího rozhodnutí českým soudem (článek 21 odst. 3 nařízení č. 2201/2003). Tato žádost o vydání rozhodnutí o uznání nebo neuznání rozhodnutí je nicméně pouze fakultativní, a není proto nezbytným předpokladem uznání nebo výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné může soud ze stanovených důvodů neuznat (viz článek 22 nařízení Brusel II bis). Dle článku 21 odst. 3 tohoto nařízení je každý členský stát povinen sdělit Radě EU, které soudy budou příslušné k projednávání návrhů na uznání rozhodnutí orgánů jiných členských států. V České republice jsou věcně příslušné k řízení o uznání okresní soudy (§ 16 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém).

Seznam států, na které dopadá nařízení Brusel II bis:
Belgie, Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Španělsko, Švédsko

Mezinárodní smlouvy

V případech, na které nedopadá nařízení Brusel II bis (tj. Dánsko a nečlenské státy EU), je potřeba stanovit, zda není uznávání rozhodnutí upraveno mezinárodní smlouvou – v dané oblasti se jedná zejména o dvoustranné smlouvy o právní pomoci a o tzv. Haagskou úmluvu o uznávání rozhodnutí o rozvodech.

Aktuální seznam smluvních států Haagské úmluvy o uznávání rozhodnutí o rozvodech lze najít přímo na stránkách Haagské konference.

Kromě Haagské úmluvy se na uznávání cizích rozhodnutí o rozvodech uplatní dvoustranné smlouvy o právní pomoci, které zpravidla upravují i problematiku uznávání rozhodnutí. Některé z těchto smluv určují, že se rozhodnutí uznávají bez dalšího. V takovém případě k uznání rozhodnutí již není třeba žádného dalšího řízení před vnitrostátním soudem. V případě jiných smluv se naopak počítá s dalším řízením o uznání před vnitrostátním soudem.

Dvoustranné smlouvy o právní pomoci, které umožňují automatické uznávání rozhodnutí, Česká republika uzavřela s těmito státy:
Albánie, Bělorusko, Gruzie, Kyrgyzstán, Moldavsko, Mongolsko, Rusko, Ukrajina

V případě těchto států je uznání rozhodnutí o rozvodu manželství automatické, a tudíž není třeba vydávání dalšího rozhodnutí o uznání v České republice.

V případě dalších dvoustranných smluv, které nezakládají automatické uznání rozhodnutí o rozvodu, je nicméně nutné postupovat v souladu s § 51 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a vést řízení o uznání před Nejvyšším soudem.

Zákon o mezinárodním právu soukromém

Jestliže má být uznáno rozhodnutí, jež bylo vydáno ve státě, na který nedopadá ani nařízení Brusel II bis, ani uvedené mezinárodní smlouvy, je třeba postupovat dle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Tento zákon v ustanovení § 51 určuje, že pravomocná rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství se v České republice uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, které vydává Nejvyšší soud na návrh účastníka řízení nebo toho, kdo na tom prokáže právní zájem.

Pokud se tedy uznávání rozhodnutí řídí zákonem o mezinárodním právu soukromém, uznání cizího rozhodnutí není automatické. K uznání rozhodnutí je nutné podat návrh u Nejvyššího soudu, který vydá rozhodnutí o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu.

Je nezbytné upozornit, že dle ustanovení § 52 zákona o mezinárodním právu soukromém platí, že v případě, kdy byli v rozhodné době všichni účastníci řízení občany státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, má toto pravomocné cizí rozhodnutí automaticky stejné účinky, jako by šlo o rozhodnutí českého soudu. Obdobný případ nastává, jestliže se cizí rozhodnutí uznává v domovských státech všech účastníků řízení. V těchto případech tedy není nutné žádné další řízení o uznání.

K návrhu na uznání cizích rozhodnutí, jež podléhají uznání Nejvyšším soudem, je třeba připojit:

  1. Soudní poplatek ve výši 2000,- Kč (kolek v této hodnotě).
  2. Doklad o tom, že alespoň jeden z účastníků řízení byl v době vydání rozhodnutí o rozvodu občanem České republiky (§ 51 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Zpravidla se předkládá osvědčení o státním občanství vystavené k tomu příslušným úřadem (§ 44 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů). Také je možné předložit platný občanský průkaz nebo cestovní pas občana ČR (fotokopie těch stran, kde je vyznačena platnost cestovního pasu), za předpokladu, že osvědčuje občanství v době rozvodu (doklad osvědčující občanství v současnosti není dostačující).
  3. Cizí rozhodnutí o rozvodu manželství (o neplatnosti manželství), a to ve stejnopise nebo v ověřeném opisu, v úplném znění, včetně odůvodnění, s doložkou právní moci pořízenou orgánem, který cizí rozhodnutí vydal (pokud je tato doložka vystavována). Rozhodnutí je případně nutné opatřit apostilou nebo je nutné zajistit jeho superlegalizaci (k požadavkům na opatření apostily nebo tzv. vyššího ověření superlegalizací viz v podrobnostech „Uznávání cizích veřejných listin v České republice).
  4. K návrhu na uznání cizího rozhodnutí ve věcech manželství (zejména rozvodu manželství a neplatnosti manželství) se předkládá oddací list o uzavření manželství, jež bylo cizím rozhodnutím rozvedeno.
  5. K návrhu na uznání cizího rozhodnutí, které se místo odůvodnění odvolává na některé skutkové údaje uvedené v návrhu (žalobě) nebo v protokolu o jednání, se předkládá stejnopis (opis) návrhu (žaloby), který byl podán cizímu soudu, anebo opis protokolu o jednání u cizího soudu.
  6. Je-li ten, kdo podává návrh na uznání cizího rozhodnutí, zastoupen zástupcem na základě plné moci, předkládá se plná moc opravňující jednat za navrhovatele před Nejvyšším soudem ČR. Zastoupení zástupcem na základě plné moci je vhodné zejména tehdy, zdržuje-li se ten, kdo návrh podává, v cizině, kam by mu bylo třeba doručovat písemnosti prostřednictvím zastupitelských orgánů České republiky a cizího státu, jimž náleží zprostředkovat a poskytovat mezistátní právní pomoc.
Všechny cizojazyčné listiny k doložení skutečností uvedených v návrhu na uznání cizího rozhodnutí je třeba předkládat zároveň s ověřeným překladem do češtiny (seznamy tlumočníků je možné najít na každém krajském soudu, včetně Městského soudu v Praze).

Nejsou-li k návrhu připojeny potřebné listinné doklady, bude ten, kdo žádá o uznání cizího rozhodnutí (jeho zástupce) písemně vyzván Nejvyšším soudem ČR k jejich předložení (doplnění).

Návrh na uznání cizího rozhodnutí projedná senát Nejvyššího soudu ČR bez nařízení jednání. Písemné vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR o uznání cizího rozhodnutí na území České republiky se doručí tomu, kdo žádá o uznání cizího rozhodnutí nebo jeho zástupci, který jej zastupuje na základě plné moci.

V případě, že návrh neobsahuje všechny náležitosti, soud navrhovatele vyzve k jejich doplnění. Z pohledu účastníka řízení tím však může dojít k dalšímu zdržení věci. V některých případech není možné cizí rozhodnutí uznat. Těmito případy jsou existence výlučné příslušnosti českého soudu, nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu cizího státu, již vedené řízení o téže věci v České republice, které bylo zahájeno dříve, než řízení v jiném státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, existence pravomocného českého rozhodnutí v téže věci nebo uznaného rozhodnutí z jiného státu, případ, kdy byla účastníkovi původního řízení odňata možnost se řádně účastnit jednání, a rozpor s veřejným pořádkem.


Uznávání rozhodnutí o určení a popření otcovství

Na uznávání cizích rozhodnutí o určení či popření otcovství nedopadá nařízení Brusel II bis [viz čl. 1 odst. 3 písm. a) nařízení], ani žádná mnohostranná úmluva. Vztahují se na něj však dvoustranné mezinárodní smlouvy o právní pomoci a dále český zákon o mezinárodním právu soukromém.

Dvoustranné mezinárodní smlouvy

Některé z dvoustranných smluv o právní pomoci určují, že se rozhodnutí uznávají bez dalšího. V takovém případě k uznání rozhodnutí již není třeba žádného dalšího řízení před vnitrostátním soudem. V případě jiných smluv se naopak počítá s dalším řízením o uznání před vnitrostátním soudem.

Dvoustranné smlouvy o právní pomoci, které umožňují automatické uznávání rozhodnutí, Česká republika uzavřela s těmito státy:
Albánie, Bělorusko, Gruzie, Kyrgyzstán, Maďarsko, Moldavsko, Mongolsko, Polsko, Rusko, Ukrajina

V případě rozhodnutí o otcovství vydaného v těchto státech je uznání v České republice automatické a není třeba dalšího zvláštního rozhodnutí o uznání.

V případě jiných dvoustranných smluv, které nezakládají automatické uznání rozhodnutí, je nicméně nutné postupovat v souladu s § 55 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a vést řízení o uznání před Nejvyšším soudem.

Zákon o mezinárodním právu soukromém

Jestliže je třeba uznat rozhodnutí, které bylo vydáno ve státě, se kterým nebyla sjednána dvoustranná smlouva o právní pomoci, která předpokládá automatické uznávání rozhodnutí, je potřeba postupovat dle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Tento zákon v ustanovení § 55 uvádí, že pro uznání pravomocných cizích rozhodnutí ve věcech určení a popření rodičovství, jestliže byl alespoň jeden z účastníků řízení občanem České republiky, se obdobně použije § 51 tohoto zákona. Ustanovení § 51 určuje, že pravomocná rozhodnutí ve věcech rozvodu manželství se v České republice uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, které vydává Nejvyšší soud na návrh účastníka řízení nebo toho, kdo na tom prokáže právní zájem.

Pokud se tedy uznávání rozhodnutí řídí zákonem o mezinárodním právu soukromém, uznání cizího rozhodnutí zpravidla není automatické. K uznání rozhodnutí je zásadně nutné podat návrh u Nejvyššího soudu, který vydá rozhodnutí o uznání cizího rozhodnutí o rozvodu. Při uznávání rozhodnutí o rodičovství se ovšem obdobně aplikuje též § 52 zákona o mezinárodním právu soukromém. Jestliže tedy byli všichni účastníci občany státu, v němž bylo předmětné rozhodnutí vydáno, uznává se rozhodnutí bez dalšího (§ 55 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém).

K návrhu na uznání cizích rozhodnutí, jež podléhají uznání Nejvyšším soudem, je třeba připojit:
  1. Soudní poplatek ve výši 2000,- Kč (kolek v této hodnotě).
  2. Doklad o tom, že alespoň jeden z účastníků řízení byl v době vydání rozhodnutí o otcovství občanem České republiky (§ 55 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Zpravidla se předkládá osvědčení o státním občanství vystavené k tomu příslušným úřadem (§ 44 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů). Také je možné předložit platný občanský průkaz nebo cestovní pas občana ČR (fotokopie těch stran, kde je vyznačena platnost cestovního pasu), za předpokladu, že osvědčuje občanství v době řízení.
  3. Cizí rozhodnutí o určení či popření otcovství, a to ve stejnopise nebo v ověřeném opisu, v úplném znění, včetně odůvodnění, s doložkou právní moci pořízenou orgánem, který cizí rozhodnutí vydal (pokud je tato doložka vystavována). Rozhodnutí je případně nutné opatřit apostilou nebo je nutné zajistit jeho superlegalizaci (k požadavkům na opatření apostily nebo tzv. vyššího ověření superlegalizací viz v podrobnostech „Uznávání cizích veřejných listin v České republice).
  4. K návrhu na uznání cizího rozhodnutí o určení či popření otcovství se předkládá rodný list narozeného dítěte.
  5. K návrhu na uznání cizího rozhodnutí, které se místo odůvodnění odvolává na některé skutkové údaje uvedené v návrhu (žalobě) nebo v protokolu o jednání, se předkládá stejnopis (opis) návrhu (žaloby), který byl podán cizímu soudu, anebo opis protokolu o jednání u cizího soudu.
  6. Je-li ten, kdo podává návrh na uznání cizího rozhodnutí, zastoupen zástupcem na základě plné moci, předkládá se plná moc opravňující jednat za navrhovatele před Nejvyšším soudem ČR. Zastoupení zástupcem na základě plné moci je vhodné zejména tehdy, zdržuje-li se ten, kdo návrh podává, v cizině, kam by mu bylo třeba doručovat písemnosti prostřednictvím zastupitelských orgánů České republiky a cizího státu, jimž náleží zprostředkovat a poskytovat mezistátní právní pomoc.
Všechny cizojazyčné listiny k doložení skutečností uvedených v návrhu na uznání cizího rozhodnutí je třeba předkládat zároveň s ověřeným překladem do češtiny (seznamy tlumočníků je možné najít na každém krajském soudu, včetně Městského soudu v Praze).

Nejsou-li k návrhu připojeny potřebné listinné doklady, bude ten, kdo žádá o uznání cizího rozhodnutí (jeho zástupce) písemně vyzván Nejvyšším soudem ČR k jejich předložení (doplnění).


Návrh na uznání cizího rozhodnutí projedná senát Nejvyššího soudu ČR bez nařízení jednání. Písemné vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ČR o uznání cizího rozhodnutí na území České republiky se doručí tomu, kdo žádá o uznání cizího rozhodnutí nebo jeho zástupci, který jej zastupuje na základě plné moci.

V případě, že návrh neobsahuje všechny náležitosti, soud navrhovatele vyzve k jejich doplnění. Z pohledu účastníka řízení tím však může dojít k dalšímu zdržení věci. V některých případech není možné cizí rozhodnutí uznat. Těmito případy jsou existence výlučné příslušnosti českého soudu, nedostatek mezinárodní příslušnosti soudu cizího státu, již vedené řízení o téže věci v České republice, které bylo zahájeno dříve, než řízení v jiném státě, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, existence pravomocného českého rozhodnutí v téže věci nebo uznaného rozhodnutí z jiného státu, případ, kdy byla účastníkovi původního řízení odňata možnost se řádně účastnit jednání, a rozpor s veřejným pořádkem.


Uznávání cizích veřejných listin v České republice

Veřejnou listinou je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo taková listina, kterou za veřejnou prohlásí zákon. Kým byla veřejná listina vydána, je obvykle potvrzeno úředním razítkem orgánu, který ji vydal, a podpisem oprávněné osoby. Aby mohla mít veřejná listina vydaná v jiném státě důkazní moc veřejné listiny rovněž v České republice, musí být dle ustanovení § 12 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, obvykle opatřena předepsaným ověřením. V praxi se uplatňují dva možné způsoby ověření – tzv. superlegalizace a apostila, která ve srovnání se superlegalizací představuje zjednodušené vyšší ověření (viz níže). Jestliže tak stanoví mezinárodní smlouva nebo přímo použitelný unijní předpis, může být uznávání cizích veřejných listin zcela automatické bez nutnosti další procedury.

Osvobození cizí veřejné listiny od vyššího ověření

Veřejná listina může být uznávána automaticky, bez dalšího ověření v případě, že byla se státem, který ji vydal, sjednána dvoustranná smlouva, případně mnohostranná smlouva, která obsahuje osvobození od požadavku ověření.

V případě České republiky byly obdobné dvoustranné smlouvy sjednány s těmito státy:
Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Belgie (jen pro listiny související s dožádáním soudu), Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Francie, Gruzie, Chorvatsko, Itálie, Jemen, KLDR, Kuba, Kypr, Kyrgyzstán, Maďarsko, Makedonie, Moldavsko, Mongolsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko (jen pro listiny související s dožádáním soudu), Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Sýrie, Španělsko, Švýcarsko, Tunisko (jen pro listiny v rámci mezinárodní justiční spolupráce), Ukrajina, Uzbekistán, Vietnam

S osvobozením od ověření se setkáme taktéž u některých mnohostranných mezinárodních smluv, kupříkladu u Haagské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti. Obdobně obsahuje osvobození od požadavku ověření pro justiční a jiné veřejné listiny spadající do jejich rozsahu působnosti řada unijních předpisů. Z oblasti justiční spolupráce v civilních věcech lze zmínit zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (čl. 36), nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (čl. 52), nebo nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (čl. 65).

Apostila

Apostila se použije v případě veřejných listin, které nebyly od vyššího ověření osvobozeny, jestliže byly vydány ve státě, který je smluvním státem Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin. Veřejnými listinami se v této úmluvě rozumí listiny vydané soudním orgánem státu, listiny vydané správními úřady, notářské listiny a úřední potvrzení. Apostila spočívá v tom, že potvrzení autenticity veřejné listiny vydává příslušný orgán státu, ve kterém byla listina vydána (na rozdíl od složitější superlegalizace, viz níže). V podrobnostech lze odkázat na web Ministerstva zahraničních věcí ČR (www.mzv.cz), kde je možné najít další informace k apostile.

Aktuální seznam států, na které dopadá tzv. Úmluva o apostile lze najít přímo na stránkách Haagské konference.

Superlegalizace

Jestliže byla veřejná listina vydána v jiném státě než v některém z výše uvedených, řídí se její použitelnost v České republice ustanovením § 12 zákona o mezinárodním právu soukromém, který určuje, že listina vydaná soudem, notářem nebo úřadem v jiném státě má v České republice důkazní moc veřejné listiny, pokud je opatřena předepsaným ověřením. Superlegalizace je složitější, ale univerzální procedurou, která se použije v případech, kdy se neuplatní osvobození od vyššího ověření ani použití apostily. Spočívá v ověření listiny nejen vnitrostátním orgánem státu, ve kterém byla veřejná listina vydána (nebo více orgány, nakonec obvykle ministerstvem zahraničních věcí), ale rovněž zastupitelským orgánem státu, ve kterém má být veřejná listina použita. Jako příklad lze uvést uznávání rozhodnutí kanadských soudů, jelikož Kanada není smluvním státem Úmluvy o apostile, a je tedy nutné přistoupit k superlegalizaci: rozhodnutí soudu v Ontariu (Kanada) tak musí být ověřeno kanadským ministerstvem zahraničí a rovněž českým velvyslanectvím v Kanadě.

Dále lze odkázat na web Ministerstva zahraničních věcí ČR (www.mzv.cz), kde je možné najít podrobné informace k superlegalizaci.


VZORY PODÁNÍ:

Návrh na uznání cizího rozhodnutí - ROZVOD

Návrh na uznáni cizího rozhodnutí - popření OTCOVSTVÍ